Markéta Magidová: Moje sladká nejedlá planeta

Markéta Magidová
Moje sladká nejedlá planeta
Kurátorka Andra Silapētere

9/2 2023—1/5 2023 
Galerie 3

V Kunsthalle ožívá fascinující svět dětských „čmáranic“. Sólová výstava české umělkyně Markéty Magidové upozorňuje na dětskou imaginaci, která překračuje společenské normy.

Kolik planet existuje v naší extragalaktické mlhovině—společnosti? A kam přesně zapadáte vy sami? Sólová výstava české vizuální umělkyně a režisérky Markéty Magidové s názvem Moje sladká nejedlá planeta nabízí návštěvníkům Kunsthalle Praha barvitou multižánrovou odyseu plnou aktuálních společenských témat a otázek. Ve své hravé, humorné a snové tvorbě—od animovaných snímků a digitálních maleb přes vtahující virtuální realitu až po kovové sochy a objekty—Magidová komentuje sociální hierarchie a konstrukty, jakými jsou třídní systém, gender a rodina.

Ve svých dílech Magidová propojuje estetiku dětských kreseb a dětský pohled na svět s „dospělými“ tématy, ať už jde o genderové normy, jinakost, zastaralé vzdělávací systémy anebo o vztah mezi mýty a skutečností. Magidová v současné době pracuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a v odborném časopise ArteActa na AMU. Seznam jejích vybraných výstav přinášíme níže.

Aktuální výstava spadá do série nazvané Kunsthalle Praha Invites, která se zaměřuje na vycházející talenty s již rozvinutou uměleckou tvorbou. Ve většině případů jde o jejich první institucionální výstavu. „Chceme podporovat rozvoj inovativních výzkumných projektů a tvorbu nových děl, které se, nezávazně na zvoleném typu média, zaměřují na současné společenské otázky. Každou výstavu přitom vždy doprovází tištěná publikace a speciální programy pro veřejnost,“ prozrazuje hlavní kurátorka Kunsthalle Praha, Christelle Havranek.

Výstava je stylotvorně i významově vhodná pro rodiče s dětmi, pouze jedno z promítaných videí obsahuje explicitní záběry.

Kresby svých malých dcer přetváří umělkyně Magidová na digitální malby na látce, kovové sochy či digitálně animované filmy, a propůjčuje jim tak monumentalitu, čas a prostor. „Naši vlastní realitu konfrontuje s představivostí. Každá klikatá čára a nesouměrná končetina nabývá nových vlastností, vybočuje ze skutečnosti, na níž jsme zvyklí, a umožňuje nám prozkoumat a přehodnotit obecně známé společenské narativy a pokusit se podívat z jiné perspektivy nejen na historii, kulturu a sociální otázky, ale především na sebe a věci, které považujeme za samozřejmé,“ přibližuje myšlenky výstavy její kurátorka Andra Silapētere, která je od roku 2012 součástí tvůrčího týmu Lotyšského centra současného umění (LCCA). Ve svém výzkumu se zabývá tématy vyhnanství a migrace společně s aspekty identity a sounáležitosti.

Na výstavě Markéty Magidové ve třetím podlaží Kunsthalle Praha návštěvníci vedle netradičních kovových soch (mj. Duch s dvojčatama, Pavouk Ferdinand, Kytička s voňavým slizem či Mír a láska) a obrazů (např. Mluvící vajíčko, Brambora, která právě vstala z postele, Mořská panna anebo Kudrnatý domeček, který má uvnitř žížalu, srdíčko a tyrkysovou bránu) uvidí i krátkometrážní animované snímky, za nimiž umělkyně stojí coby autorka scénářů, režisérka, střihačka či producentka

Promítat se bude mj. její krátký 3D film Čmáranice, v němž Magidová dětské kresby mění v trojrozměrné postavičky, které vstupují do nevyváženého dialogu s klasickými sochami v muzeu. Postavy z hravého, leč izolovaného a méně váženého světa, se postupně prolínají s prostředím seriózním, až elitářským. Vyvstávají tak otázky o hranicích mezi uměním a neuměním, o tom, zda-li jsou některé estetické kódy lepší či horší než jiné.

Krátkometrážní snímek Infamia vypráví o lásce mezi gladiátorem a sexuální pracovnicí z Pompejí, Kouzlo uvolnění zase přináší pohled z daleké budoucnosti, kdy mimozemská návštěva na planetě Zemi umožní postavám z ruin pomníků začít žít život podle jejich svobodné vůle, nikoliv podle jejich genderového určení. „Tato výstava chce nabídnout jiný úhel pohledu na to, jak bychom spolu mohli žít coby jedinci, domácnosti, různé komunity i jako obyvatelé stejné planety,“ přibližuje kurátorka Andra Silapētere. Magidová podle ní ve svých filmech vypráví nové verze tragických bájných příběhů a představuje podoby jinakosti ve vztahu ke genderu a třídnímu systému. Ptá se i na to, jak být otevřenější lásce a jak přijmout skutečnost a fakt, že všechny typy lásky – ať už jde o lásku romantickou, platonickou, queer či lásku k cizímu či ke komunitě – jsou stejně důležité.

Za jeden z taháků výstavy lze považovat i snímek s názvem Efekt mořské panny zasazený do virtuální reality. Návštěvníci budou mít příležitost prozkoumat svět, v němž vedle sebe v nerovném postavení žijí mytologičtí mořští tvorové a lidé z městečka orientovaného na populární filmovou produkci o mořských pannách. Dílo tak vytváří komentář ke klasické Malé mořské víle z Disney studia i k její původní Andersonově literární předloze.

V návaznosti na výstavu se v Kunsthalle uskuteční bohaté doprovodné programy, které rozvinou témata spojená především s různými pohledy na možnosti kreativity a otevřenosti ve vzdělávacím systému. Vedle komentovaných prohlídek s Markétou Magidovou a kurátorkou Androu Silapētere vzdělávací tým Kunsthalle Praha uvede i experimentální program, v jehož průběhu si studující vymění role se svými vyučujícími a odprezentují tak výstavu pro pedagogy i širokou veřejnost.

„V rámci festivalu FUK (Festival umění a kreativity ve vzdělávání) navíc připravujeme diskuzní panel na téma role umělce ve výuce se zaměřením na otevírání svobodného myšlení, kreativity a jinakosti v přístupu k tvorbě i k okolnímu světu. Mezi hosty vystoupí vedle Markéty Magidové také metodička výtvarné výchovy Magdalena Novotná, dále umělkyně Kateřina Šedá nebo pedagožka Michaela Matysová,” přibližuje jeden z programových bodů Martina Freitagová, manažerka vzdělávacích programů Kunsthalle Praha.

Markéta Magidová, Kouzlo uvolnění, stills z filmu, 3D CGI animation, 2020.

Moje sladká nejedlá planeta

Jednoho letního rána jsem vezla děti do příměstského tábora v nedalekém městečku. Cesta vedla lesem, kde skrze stromy prosvítalo ranní sluníčko. Esterka i Zoinka seděly vzadu v dětských sedačkách a sledovaly ubíhající krajinu. Za křižovatkou se před námi objevilo pole, remízky, louky, občas nějaký ovocný strom zasazený u cesty a na horizontu háj. Obloha byla bez mráčku, slunce zářilo na čisté modré. Esterka si hrála s panenkou a Zoinka se dívala z okna. Povídaly jsme si nejdříve o hudbě, kterou jsme poslouchaly, a pak Zoinka začala komentovat to, co vidí. 

„Ty stromy vypadají jako lízátka. Jedno bych si dala.“ 

„A jakou by mělo příchuť, Zoinko?“ zeptala jsem se. 

„Hm, asi stromovou?“ 

„A ta tráva je jako čokoláda a keříky jako bonbóny,“ rozplývala se a její pohled skenoval ubíhající cestu. „Myslím, že všechno tady je sladké. Kytičky, les, stromy, nebe i slunce.“ 

„A slunce bys taky chtěla sníst?“  

„Ne, slunce svítí, je sladké, ale slunce se nejí. To je nejedlá planeta.“ 

„A proč se nejí?“ 

„Protože ze sluníčka rostou všechny rostliny.“ 

Esterka se zájmem poslouchala a chtěla se zapojit do hovoru také. 

„Hm, a já myslím, že mráčky jsou taky k papání a nebe taky a sluníčko taky.“ 

„Ne, přestaň, už nepovídej, sluníčko je moje sladká nejedlá planeta!“ ohradila se rázně Zoinka a od té doby si každá představovala svoji verzi slunce. 

–⁠ Markéta Magidová, 2022

DOPROVODNÝ PROGRAM

MARKÉTA MAGIDOVÁ

ANDRA SILAPĒTERE

KUNSTHALLE PRAHA INVITES