Iva Polanecká

Výstava Strange Attractions (Zvláštní přitažlivosti) londýnského kolektivu United Visual Artists (UVA) představuje multidimenzionální umělecký koncept vztahu umění, vědy a technologie v post-digitální éře. Tyto klíčové sféry lidského poznání sdílejí společnou trajektorii v evolučním procesu lidského intelektu. Ačkoli se tyto disciplíny vzájemně inspirují a doplňují, občas se jejich perspektivy mohou zdánlivě rozcházet. Nicméně od dob antického světa až po současnost společně vytvářejí živoucí rezervoár vědomostí a zkušeností s abstraktními systémy reprezentace. Tyto systémy zásadním způsobem utvářejí naše porozumění fyzické realitě a našemu místu v ní. Jejich vzájemná interakce a někdy i napětí mezi nimi slouží jako katalyzátor pro hlubší pochopení světa kolem nás i nás samotných. 

UVA, etablovaní na scéně od roku 2003, zde prezentují komplexní multimediální instalaci, kterou lze chápat jako setkání s abstraktními koncepty převedenými do hmatatelné, vizuálně ohromující formy. Centrálním tématem se stává teorie chaosu, kterou UVA využívají jako konceptuální rámec pro zkoumání fenoménů nahodilosti a vyjevování strukturovaných vzorců ve zdánlivě chaotických systémech. Toto téma rezonuje s aktuálními otázkami o povaze reality v éře big data a umělé inteligence, a otevírá tak prostor pro kritickou reflexi našeho vztahu k technologiím a informacím v době charakterizované informačním přetížením a všudypřítomnou digitalizací. Teorie chaosu, původně formulovaná meteorologem Edwardem Lorenzem v 60. letech 20. století a popisující komplexní chování dynamických systémů, se v podání UVA stává nástrojem pro zkoumání fundamentálních otázek o povaze reality a našeho vnímání světa¹.

Uměleckou tvorbu UVA lze vnímat jako pokračování tradice kinetického umění a světelných instalací, které se začaly rozvíjet v polovině 20. století. Umělci jako László Moholy-Nagy² a Julio Le Parc³ či skupiny jako ZERO⁴ položili základy pro experimentování s pohybem, světlem a prostorem v umění a svou tvorbou redefinovali hranice uměleckého díla, čímž otevřeli cestu k novým formám uměleckého vyjádření. Význam těchto průkopníků spočívá nejen v jejich technických inovacích, ale především v konceptuálním posunu, který jejich práce představovala. UVA však tuto tradici posouvají do 21. století integrací pokročilé digitální technologie s algoritmickými procesy, kterými zkoumají i její filozofické a sociální implikace a to, jak se projevují v přírodě, uměleckých procesech a společenských strukturách. 

Projekt Strange Attractions odráží současnou tendenci v umění vizualizovat a zpřístupňovat komplexní vědecké koncepty širšímu publiku a reaguje na rostoucí zájem o fenomény, jako jsou již zmiňovaná umělá inteligence, strojové učení a big data. S tímto přístupem se setkáváme již v hnutí Experiments in Art and Technology⁵ z 60. let 20. století, kdy umělci jako Robert Rauschenberg a John Cage začali spolupracovat s inženýrskou a vědeckou scénou. Stíráním ostrých dělicích čar mezi těmito disciplínami lze posílit jejich vzájemný vliv, otevřít nové horizonty tvůrčího vyjádření a vést k objevování dosud neprobádaných teritorií. UVA tuto estetiku rozvíjejí tím, že vytvářejí díla, která existují simultánně v reálném a virtuálním prostoru, čímž zpochybňují tradiční hranice mezi těmito doménami. 

Velkoformátové dvojité kyvadlo, doplněné real-time projekcí, umístěné na podlaze v horizontální poloze, má jedno rameno motorizované a kontrolované, vytvářející předvídatelný moment. Naproti tomu druhé rameno se pohybuje volně, vnášejíc prvky chaosu a nepředvídatelnosti. Pohyby kyvadla jsou v reálném čase diskrétně zaznamenávány a převáděny na neviditelnou virtuální sílu. Tato interakce je vizualizována prostřednictvím dynamicky se měnících projekcí, vytvářejících iluzi hloubky a pohybu, které vtahují diváctvo do prostoru, kde se stírají hranice mezi fyzickým a virtuálním světem. 

Reflexi současné debaty o vztahu člověka a technologie v éře umělé inteligence přibližují díla Present Shock a Etymologies, která reagují na témata informačního přetížení a algoritmické manipulace s jazykem. Present Shock konfrontuje diváctvo s neutuchajícím přívalem dat v reálném čase, materializovaným prostřednictvím kaskády displejů jako chaotická informační exploze. Prezentace verifikovaných statistických údajů z různých zdrojů odhaluje nečekané korelace vznikající z chaosu, ilustrující tak koncept coincidentia oppositorum – shody protikladů, kde se zdánlivě nesouvisející datové body protínají překvapivým a významotvorným způsobem. Dílo Etymologies přehodnocuje vztah mezi autorstvím, textem a čtenářstvem prostřednictvím algoritmického přeuspořádání Kafkových textů, a vytváří tak poutavou dialektiku mezi lidským vědomím a strojovými algoritmy. Dekonstruované texty, formující nová, nečekaná spojení, zrcadlí chaotické, avšak strukturované procesy myšlení a paměti, čímž vytvářejí prostor pro kontemplaci nad vrstvami komplexity v procesu tvorby, kde význam je neustále reinterpretován a redefinován. 

Světelná skulptura Serendipity, inspirovaná Lorenzovým objevem hluboké citlivosti nelineárních systémů na počáteční podmínky, je opět vizuální metaforou jednoho z principů teorie chaosu. Dva body světla, promítané laserovým projektorem, se proplétají ve fascinujícím lehkém tanci, pohybujíc se ve fázi a mimo ni, nacházejíc harmonii, aby následně divergovaly do chaosu. 

Každé dílo v této výstavě vyzývá diváctvo k zamyšlení nad tím, jak počáteční podmínky a základní dynamika utvářejí jevy kolem nás. UVA tak demonstrují svou schopnost transformovat komplexní vědecké a filozofické koncepty do vizuálně podmanivých a intelektuálně stimulujících uměleckých zážitků, které mohou přispět k hluboké reflexi našeho místa v stále komplexnějším a propojenějším světě. 

¹ Edward Lorenz objevil, že i nepatrné změny v počátečních podmínkách systému mohou vést k dramaticky odlišným výsledkům – fenomén známý jako „efekt motýlích křídel“. Klíčovým aspektem teorie chaosu, který UVA zkoumají, je koncept „podivných atraktorů“. Tyto matematické entity představují body či oblasti, ke kterým chaotický systém inklinuje, aniž by kdy dosáhl stabilního stavu.

² László Moholy-Nagy, významný představitel Bauhausu, již ve 20. letech 20. století začal experimentovat s kinetickými skulpturami a světelnými projekcemi. Jeho Light-Space Modulator (1922–1930) lze považovat za jedno z prvních děl, které integrovalo pohyb, světlo a prostor do jednoho celku. Moholy-Nagy tímto dílem anticipoval mnoho pozdějších tendencí v kinetickém a světelném umění, včetně práce s projekcí, odrazem a stínem.

³ Julio Le Parc, argentinský umělec spojený s op-artem a kinetickým uměním, od 60. let 20. století vytvářel díla, která aktivně zapojovala diváka do procesu vnímání umění. Jeho světelné instalace a kinetické objekty zkoumaly možnosti pohybu a světla v prostoru, často vytvářejíc iluze a optické efekty, které zpochybňovaly tradiční způsoby percepce uměleckého díla.

⁴ Skupina ZERO, založená v Düsseldorfu v roce 1957 Heinzem Mackem a Otto Pienem, představovala radikální odklon od expresionistických tendencí poválečného umění. Jejich práce se vyznačovala reduktivní estetikou a zájmem o přírodní fenomény jako světlo, pohyb a prostor. Umělci Günther Uecker, Yves Klein či Piero Manzoni, kteří byli se skupinou spojeni, experimentovali s monochromatickými plochami, kinetickými objekty a interaktivními instalacemi, čímž položili základy pro pozdější vývoj minimalismu a konceptuálního umění.

⁵ Experiments in Art and Technology (E.A.T.), představuje klíčový moment v historii propojení umění, vědy a technologie. Tato iniciativa, formálně založená v roce 1967 inženýry Billy Klüverem a Fredem Waldhauerem spolu s umělci Robertem Rauschenbergem a Robertem Whitmanem, předznamenala mnoho současných trendů v technologickém umění. Hnutí E.A.T. vzniklo z přesvědčení, že spolupráce mezi uměleckými a technickými obory může vést k inovativním formám uměleckého projevu a zároveň inspirovat nové technologické objevy.